Čtvrtek 28. ledna 2021, svátek má Otýlie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 28. ledna 2021 Otýlie

Jan Heller – Co je život

22. 02. 2019 6:06:47
Prof. ThDr. Jan Heller byl přední český biblista, teolog a religionista, překladatel z hebrejštiny a foiničtiny. Zabýval se především Starým zákonem, náboženskými systémy starověkého Předního východu, věnoval se hebrejštině.

Jed­nou ze zá­klad­ních vě­cí, o kte­rou my, li­dé sna­ží­cí se o eko­lo­gic­ké myš­le­ní i jed­ná­ní, usi­lu­je­me, je to, že eko­lo­gie[1] v šir­ším a hlub­ším slo­va smys­lu ne­ní jen ná­pra­va po­ni­če­né­ho ži­vot­ní­ho pro­stře­dí, ný­brž zá­chra­na ži­vo­ta vů­bec. Lid­ské jed­ná­ní po­sled­ních de­se­ti­le­tí, ne­re­flek­to­va­ný, ne­kon­tro­lo­va­ný a bez­ohled­ný roz­voj ci­vi­li­za­ce se uká­zal být se­be­vra­žed­ný pro ce­lek pla­ne­tár­ní­ho bio­lo­gic­ké­ho ži­vo­ta. To­to zjiš­tě­ní nás ve­de k dal­ší­mu roz­po­zná­ní, že to­tiž vše, co ko­ná­me, a do­kon­ce i to, co mys­lí­me, se ne­zbyt­ně na­chá­zí v si­lo­vém po­li ži­vo­ta a smr­ti. Ne­mů­že­me z ně­ho vy­stou­pit, mů­že­me si to jen buď za­stí­rat ne­bo při­zná­vat.

Má­me-li od­va­hu si to při­zná­vat, sto­jí­me nut­ně před otáz­kou, co je vlast­ně ži­vot. Je lo­gic­ké, že na ni ne­do­ká­že­me od­po­vě­dět ob­jek­tiv­ně, přes­ně a be­ze zbyt­ku, pro­to­že nám pro ta­ko­vou od­po­věď schá­zí nut­ný od­stup. Jsme uvnitř, a pro­to mů­že­me od­po­ví­dat jen ze­vnitř, na zá­kla­dě to­ho, co pro­ží­vá­me, te­dy sub­jek­tiv­ně, i když se můžeme sna­žit o ja­kou­si transsubjekti­vi­tu, a to jak po­stu­pem synchronním, tak dia­­chronním. Synchronním po­stu­pem pů­jde­me, když se bu­de­me sna­žit na­vzá­jem kon­fron­to­vat a ko­ri­go­vat své vý­po­vě­di, když se o da­né otáz­ce bu­de­me do­ho­vo­řo­vat se svý­mi sou­čas­ní­ky, aby­chom tak pře­kro­či­li svůj vlast­ní in­di­vi­du­ál­ní ob­zor i pro­žit­ky. Diachronním po­stu­pem pů­jde­me, když se roz­hléd­ne­me, kdo kdy a jak, pře­de­vším v mi­nu­los­ti, ro­zu­měl to­mu, co je ži­vot; jak pro­ží­val své by­tí v si­lo­vém po­li ži­vo­ta a smr­ti či­li svůj zá­pas o ži­vot pro­ti smr­ti. A zde se nám na­bí­zí se­stou­pit k his­to­ric­kým zá­kla­dům na­ší dneš­ní (zá­pad­ní) kul­tu­ry, kte­rá má své ko­ře­ny ne­jen v řecké fi­lo­so­fii, ný­brž i v křes­ťan­ské tra­di­ci a bib­lic­kém po­sel­ství.

Jen­že to­to po­sel­ství je opět vý­sled­kem ve­li­ké­ho ti­sí­ci­le­té­ho zá­pa­su s tím, co ob­klo­po­va­lo ty, kdo je nes­li a pře­dá­va­li. Bib­le ne­ní ani pou­hý zá­znam mi­nu­los­ti ani vý­plod ná­bo­žen­ské­ho nad­še­ní svých pi­sa­te­lů, ný­brž pře­de­vším vý­sled­ni­ce ve­li­kého du­chov­ní­ho zá­pa­su s kul­tu­ra­mi sta­ré­ho Před­ní­ho vý­cho­du a spe­ci­fic­ky s jeho ná­bo­žen­ský­mi před­sta­va­mi a vý­po­věďmi. Ten­to zá­pas se ko­nal vě­do­mě, ba progra­mově, v onom si­lo­vém po­li ži­vo­ta a smr­ti, o němž už by­la zmín­ka. Pro­to se je­ví ja­ko me­to­dic­ky uži­teč­né vy­jít z otáz­ky, jak chá­pa­ly zá­pas o ži­vot pře­de­vším tři vel­ké kul­tur­ní okru­hy a ná­bo­žen­ské sy­sté­my ob­klo­pu­jí­cí Iz­ra­el. Byl to sta­rý Egypt, Me­zo­po­tá­mie a Ke­naan. Ostat­ní ob­las­ti (Ma­lá Asie, Egeis, Írán, In­die atd.) by­ly buď mé­ně vý­raz­né ne­bo vzdá­le­něj­ší, tak­že je­jich vliv byl men­ší a okra­jo­vější. Sou­stře­dí­me se te­dy v dal­ších vý­kla­dech na to, jak vy­hlí­žel zá­pas o ži­vot v těch­to třech ob­las­tech a v ja­kém vzta­hu stál k bib­lic­ké­mu po­sel­ství.[2]

Ze­mě­pis­ně ústřed­ní po­lo­hu má Ke­naan. Je to ze­mě s vel­kým ne­dos­tat­kem vo­dy, hor­na­tá a ka­me­ni­tá, má­lo úrod­ná a ve­li­ce drs­ná. Kul­tur­ní plo­di­ny se tu da­ly pěs­to­vat jen na ma­lém pro­cen­tu pů­dy, vše ostat­ní by­ly past­vi­ny ne­bo pří­mo poušť. Jak úro­da, tak i trá­va na ste­pi zá­vi­sí na množ­ství vlá­hy. Su­cho zna­me­ná hlad a smrt. Ži­vot je vo­da. V očích Kenaanců dár­ce vo­dy Baal je dár­ce ži­vo­ta, plod­nos­ti, úro­dy, sy­tos­ti, hoj­nos­ti, vše­ho dob­ré­ho. Jen­že on ne­pů­so­bí stá­le; půl ro­ku tu ne­pr­ší a to je do­ba, kdy vlád­ne spa­lu­jí­cí žár, bož­stvo smr­ti Mót. Aby za­se při­šel déšť a všech­no rost­lo, kvet­lo a vy­da­lo plo­dy, je tře­ba Baala pro­bu­dit a oži­vit a orgiastický­mi ri­ty ma­gic­ky při­mět k to­mu, aby se opět ujal vlá­dy, dal déšť a za­čal pů­so­bit ja­ko všeoplodni­tel pří­ro­dy. Pro­to v tě­žišti ke­naan­ské­ho kul­tu je tak zva­ná „jar­ní slav­nost“, kte­rá se ovšem ko­na­la na po­čát­ku ve­ge­tační­ho ob­do­bí, te­dy na pod­zim, a je­jímž po­zděj­ším dě­di­cem – po for­mál­ní strán­ce – je slav­nost stán­ků, heb­rej­sky sukkót. Zmín­ky o těch­to ri­tech na­jde­me ve Sta­rém zá­ko­ně po­měr­ně čas­to, jsou ovšem na­po­řád ost­ře po­le­mic­ké a vět­ši­nou jen názna­ko­vé. Nej­ob­sáh­lej­ší je zprá­va o zá­pa­su na ho­ře Karmel (1 Kr 18), kde pro­rok Eliáš zá­pa­sí s pro­ro­ky Baalo­vý­mi zřej­mě prá­vě v rám­ci jar­ní slav­nos­ti. Baal se tam neosvědčí. Ač­ko­li je bo­hem bou­ře, hra­ni­ci ne­za­pá­lí a déšť ne­do­dá. – Pro ke­naan­ský kult je dá­le dů­le­ži­té, že se ko­ná pře­váž­ně v pří­ro­dě, venku pod ši­rým ne­bem. Chrá­my jsou ovšem ve sta­rém Ke­naa­nu archeo­lo­gicky do­lo­ženy, ale by­la jich jen hrst­ka ve srov­ná­ní se stov­ka­mi „vý­sostí“ – bá­mót, ty­pic­kých bo­žišť sta­ré­ho Ke­naa­nu.

Po­dí­vej­me se do Me­zo­po­tá­mie, čes­ky „Me­zi­ří­čí“. Zde vo­da je, ovšem ve dvou ře­kách, Euf­ra­tu a Tig­ri­du. Nej­star­ší su­merská kul­tu­ra tu vzni­ká zá­ro­veň se za­vodňo­va­cí­mi stav­ba­mi, kte­ré te­pr­ve umož­ňu­jí vy­uži­tí vo­dy z obou řek k zís­ká­ní dob­ré úro­dy. Ale za­vod­ňo­va­cí ka­ná­ly ne­mů­že sta­vět jed­not­li­vec. K to­mu je tře­ba spo­jit sí­ly a or­ga­ni­zo­vat spo­leč­nost. A tak Me­zo­po­tá­mie, přes­ně­ji sta­rý Su­mer, je pa­tr­ně nej­star­ší ob­last svě­ta, kde vzni­ká stát, nej­dří­ve měst­ský stát, pak stá­ty stá­le moc­nější a rozlehlejší až po obro­vi­tou ří­ši médsko per­skou, před­chůd­ky­ni ří­še řím­ské. To je roz­díl od Ke­naa­nu, kde ma­lé měst­ské stá­ty v před­izrael­ském ob­do­bí ni­kdy ne­vy­tvo­ři­ly vět­ší a vý­znam­něj­ší po­li­tic­ký ce­lek a vět­ši­nou hrá­ly jen smut­nou a trp­kou úlo­hu va­zalských a ná­raz­ní­ko­vých stá­teč­ků sou­sed­ních ve­le­ří­ší. Ži­vot v Me­zo­po­tá­mii te­dy ne­umož­ňu­je vlá­ha při­chá­ze­jí­cí shů­ry, ný­brž vo­da řek. Ale ta mu­sí být rozve­de­na do po­lí za­vodňo­va­cí­mi ka­ná­ly. A sta­vět i udr­žo­vat ka­ná­ly je mož­né jen teh­dy, ne­vlád­ne-li ve spo­leč­nos­ti cha­os, ný­brž řád. Pro­blém řá­du a chao­su je ústřed­ní pro­blém mezopotámské kul­tu­ry i mezopotámské­ho ná­bo­žen­ství. Bo­ha­tá a úrod­ná Me­zo­po­tá­mie bez ochra­ny při­ro­ze­ných hra­nic lá­ká ovšem k ná­jez­dům bar­bar­ské sou­se­dy. To oni jsou ztě­les­ně­ný cha­os. Há­jit ži­vo­to­dár­ný řád a roz­ši­řo­vat pro­stor ži­vo­ta zna­me­ná bo­jo­vat pro­ti nim, podma­ňo­vat je, roz­ši­řo­vat ří­ši, „pa­cem ba­by­lo­ni­cam“ – ja­ko po­zdě­ji „pa­cem Ro­ma­nam“. To se ovšem hlu­bo­ce od­ráží i v ba­by­lónském ná­bo­žen­ství. Nadpo­zemsky ne­teč­ný Anu, bůh ne­bes, ustu­pu­je mla­distvé­mu a bo­jovné­mu Mardu­ko­vi, je­hož dí­lem je pře­mo­že­ní chao­su – prapří­še­ry Tiamat – a stvo­ře­ní ny­něj­ší­ho svě­ta zří­ze­ním ži­vo­to­dár­né­ho řá­du. Ten­to řád ovšem moc­nos­ti chao­su stá­le ohro­žu­jí, a pro­to mu­sí být stá­le zno­vu ob­no­vo­ván. To se dě­je vý­roč­ní no­vo­roč­ní slav­nos­tí, při níž se ja­ko scé­nář ri­tů re­ci­tu­je cent­rál­ní myto­lo­gický text Enu­ma eliš = „Když na­ho­ře...“, vyprá­vě­jí­cí o bo­ji a ví­těz­ství Mar­du­ko­vě. – Od myš­len­ky řá­du je jen krů­ček k myš­len­ce osu­du a k před­sta­vě, že bož­ským řá­dem je pře­dem pev­ně ur­če­no i všech­no dě­ní. V té­to před­sta­vě má ko­ře­ny jak no­vo­roč­ní lo­so­vá­ní, tak zkou­má­ní pře­dem ho­to­vé­ho osu­du slo­ži­tým sys­té­mem věš­teb od ha­ruspi­cia po ast­ro­lo­gii. Ve zpo­li­ti­zo­va­ném ži­vo­tě při­pa­dá ta­ké zvláš­tě vý­znam­ná funk­ce krá­li. Je Mardu­ko­vým zplno­moc­něn­cem, mís­to­drži­te­lem, zá­stup­cem. Pro­to má ústřed­ní mís­to v kul­tu, zvláš­tě v no­vo­roč­ní slav­nos­ti, i v ži­vo­tě práv­ním. Slav­né mezopotámské zá­ko­ní­ky – nej­slav­něj­ší Chammu­ra­pi­ho – kte­ré král vy­dá­vá ovšem ve jmé­nu bo­hů, chtě­jí být tak­též po­si­lou ži­vo­to­dár­né­ho řá­du. I vý­bo­je, kte­ré král ko­ná přes hra­ni­ce své ří­še, jsou vlast­ně opa­ko­vá­ním a prů­mě­tem Mardu­ko­va bo­je s chao­sem a po­kra­čo­vá­ním ve stvo­ři­telském dí­le za­vá­dě­ním řá­du tam, kde – po­dle mezopotámských před­stav – vlá­dl dří­ve cha­os a ne­řád. – I chrám je v Mezopotá­mii obra­zem a od­ra­zem bož­ské­ho řá­du kos­mu a kněž­stvo je tu k to­mu, aby ten­to řád zpy­to­va­lo (ať ma­te­ma­ti­kou a astro­no­mií ne­bo věštbami) a vy­hla­šo­va­lo.

Tře­tí vý­znam­ná kul­tur­ní ob­last sta­ré­ho Orien­tu je Egypt. Je to svým způ­so­bem šťast­ná ze­mě, pro­to­že ji – ale­spoň ve sta­ré do­bě – ne­ohro­žu­je ani hlad, ani ne­přá­te­lé. Všech­no úze­mí, kte­ré za­pla­ví ži­vo­to­dár­ný Nil, ro­dí bo­ha­tě té­měř bez lid­ské ná­ma­hy. Ne­ní tře­ba če­kat úz­kost­li­vě na déšť a při­vo­lá­vat jej úsilný­mi ma­gic­ký­mi ri­ty. Ale nad­to má Egypt i při­ro­ze­né hra­ni­ce, poušť a mo­ře, kte­ré jej od­dě­lu­jí od ostat­ní­ho svě­ta, chrá­ní před ne­přá­te­li a za­ru­ču­jí mu tak po­měr­ně ne­ru­še­ný a své­byt­ný vý­voj po té­měř tři ti­sí­ci­le­tí. Pro­to sí­la, kte­rou jin­de li­dé spo­tře­bo­va­li buď v bo­ji s drs­nou pří­ro­dou, ne­bo s ne­přá­te­li, mů­že být ob­rá­ce­na ku pro­spě­chu ze­mě sa­mé. Jen tou­to po­di­vu­hod­nou a v his­to­rii vzác­nou invo­lu­cí uvol­ně­né sí­ly je mož­no vy­svět­lit pře­kva­pi­vě rych­lý, oslňu­jí­cí kul­tur­ní roz­voj Egyp­ta na po­čát­ku Sta­ré ří­še. Egypt sta­vi­te­lů py­ra­mid (IV. dy­nas­tie oko­lo ro­ku 2500) je už zce­la ho­tov; ce­lé je­ho dal­ší dě­ji­ny jsou vlast­ně jen vl­nami úpad­ku a ná­vra­tů k mo­nu­men­tál­ním vzo­rům Staré ří­še. Tak ži­vot Egypťa­na – ve srov­ná­ní s ji­ný­mi oblast­mi ži­vot ra­dost­ný a pů­vab­ný – ne­ohro­žu­je ani hlad, ani ne­přá­te­lé, ný­brž až ten ne­pří­tel nej­po­sled­něj­ší – smrt. Ce­lé egypt­ské ná­bo­žen­ství a v šir­ším smys­lu ce­lá egyptská kul­tu­ra je vlast­ně je­den ve­li­ký po­kus vze­přít se smr­ti, pro­ra­zit tu hrůz­nou zmarňu­jí­cí hráz ni­co­ty, uchvá­tit věč­nost. Bož­ské ži­vo­to­dár­né sí­ly, kte­ré jsou k to­mu po­třeb­né, sou­stře­ďu­je ve své oso­bě už v před­dy­nas­tic­ké do­bě ta­bui­zo­va­ný ná­čel­ník. V dy­nas­tic­ké do­bě je pak je­jich no­si­te­lem zbožště­ný či­li božný fa­rao. Faraóni ne­by­li moc­ní vlád­co­vé, kte­ří by si dru­hot­ně při­vlast­ni­li sak­rál­ní ro­li, aby ideo­lo­gic­ky podbu­do­va­li svou po­li­tic­kou moc, ný­brž na­opak pra­dáv­ná sak­rál­ní ro­le ta­buizo­va­ných vlád­ců vy­tvo­ři­la vý­ji­meč­né po­sta­ve­ní faraónů. Ve faraóno­vi je koncentro­vá­na ži­vot­ní sí­la ce­lé ze­mě, a pro­to je­ho zá­pas se smr­tí a o věč­nost se dě­je ku pro­spě­chu všech. Do­kla­dem to­ho je v kul­tic­ké ob­las­ti nej­zá­važ­něj­ší slav­nost zva­ná Zed, kde se po ur­či­té do­bě vlá­dy ri­tuál­ně ob­no­vu­je faraóno­va ži­vot­ní sí­la, a tím i ži­vot ce­lé ze­mě. Nejzře­telnějším do­kla­dem zá­pa­su Egyp­ta se smr­tí, ne­se­né­ho zás­tup­ně faraóny, jsou py­ra­mi­dy. Ne­jsou to po­mní­ky pyš­né zvů­le ty­ra­nů, jak tvr­dil už Hé­ro­dot, ný­brž svor­ní­ky kos­mu, od­kud prýš­tí my­tické sí­ly ži­vo­ta do ce­lé ze­mě. Kaž­dá py­ra­mi­da a vlast­ně kaž­dý jeh­lan, te­dy i ten, jejž na­jde­me na vr­cho­lu py­lo­nů, je mo­de­lem pra­pa­horku zva­né­ho Benben, kte­rý se na po­čát­ku jsouc­na a ži­vo­ta vy­no­řil z ja­ké­si ma­tečné hmo­ty, chao­tic­ké­ho bah­na, ja­ké po so­bě za­ne­chá­va­ly nil­ské zá­pla­vy. Z to­ho­to pra­pa­horku pak po­vstá­va­jí bo­zi, kos­mos a na­ko­nec i li­dé. Mrt­vý král, zto­tožně­ný s bo­hem ob­no­vu­jí­cí­ho se ži­vo­ta Osi­ri­dem či správ­ně­ji Usi­rem, je ulo­žen do nit­ra to­hoto pra­pa­horku ja­ko zr­no, zdán­li­vě mrt­vé, a pře­ce skrý­va­jí­cí v so­bě sí­ly no­vé­ho ži­vo­ta. Když se pak kaž­dého jit­ra prv­ní slu­neč­ní pa­prs­ky do­tkly py­ra­mi­dy, je­jíž vr­chol byl ze zá­ři­vé­ho élektro­nu (sli­ti­na zla­ta a stříb­ra) a stě­ny oblo­že­ny bí­lým ka­me­nem, opa­ko­va­lo se zde myste­rium my­tické kosmo­go­nie a z py­ra­mi­dy se roz­lé­va­la ži­vot­ní sí­la do ze­mě. I když se pak v No­vé ří­ši už py­ra­mi­dy nesta­vě­jí, jsou krá­lo­vé po­hřbí­vá­ni ve zná­mém Údo­lí krá­lů v hrob­kách vy­te­sa­ných do úbo­čí ho­ry, kte­rá má opět tvar plo­ché py­ra­mi­dy, te­dy mytic­ké­ho pra­pa­horku Benben. – Dal­ším do­kla­dem egypt­ské­ho zá­pa­su se smr­tí je to, že řa­da chrá­mů jsou vlast­ně hro­by bo­hů (Ke­ma­te­fův chrám v Me­di­net Ha­bu zá­pad­ně od Théb apod.) a ně­kte­ří bo­zi (zvl. Usi­rev a Ptah) jsou zobra­zo­vá­ni v po­do­bě mu­mií. Mrt­ví jsou v Egyp­tě moc­něj­ší než­li ži­ví, smrt se opi­su­je poetic­kou frá­zí „krás­ný osud na­stal“ a mrt­vým se dá­vá s se­bou zvlášt­ní prů­vod­ce do zá­hro­bí – slav­ná egypt­ská Kni­ha mrt­vých, přes­ně­ji „Kni­ha zá­ře“ či kni­ha o vy­chá­ze­ní na svět­lo. Tak se ži­vot a smrt mí­sí a pro strach ze smr­ti se obo­jí mě­ní v ilu­zi ži­vo­ta.

Po­kus­me se ny­ní shr­nout, co je spo­leč­ným jme­no­va­te­lem všech těch­to tří ná­bo­žen­ských sys­té­mů, a to jak v cí­li, tak v me­to­dě. Cí­lem je všu­de rozhojně­ní ži­vo­ta a je­ho za­jiš­tě­ní pro­ti to­mu, co jej ohro­žu­je, ať je to jed­nou su­cho a hlad, po­dru­hé cha­os a ne­přá­te­lé a po­tře­tí sa­ma čas­nost a smrt. Ces­tou k cí­li či­li me­todou je pak všu­de ma­gic­ky kon­ci­po­va­ný ri­tus. Kul­tic­ké dě­ní je po­ku­sem o zvlád­nu­tí bož­ských sil a tím o se­be­za­jiště­ní a sebe­pro­sa­ze­ní pro­ti sví­ra­jí­cím si­lám zmaru a ni­co­ty. Bo­ho­vé jsou na té­to ces­tě vpo­sled­ku pro­jekč­ním plát­nem lid­ské­ho zá­pa­su o by­tí a smysl. Lec­kdy pak kle­sa­jí z té­to ale­spoň exis­ten­ci­ál­ní ro­vi­ny ješ­tě níž, na pou­hého spo­leč­né­ho jme­no­va­te­le mo­cen­ských ná­ro­ků sku­pin, ná­ro­dů či vlád.

Ne všich­ni li­dé sta­ré­ho Orien­tu se ovšem s tím­to po­je­tím zto­tož­ňu­jí. Ně­kte­ří, mož­ná prá­vě ti nej­byst­řej­ší, tu­ší, že ten­to způ­sob hle­dá­ní ži­vo­ta je ne­účin­ný a mar­ný. Zá­šle­hy hlu­bo­ké skep­se na­jde­me i ve vel­mi sta­rých tex­tech. Ve­li­cí hle­da­či ži­vo­ta ze sta­ré Me­zo­po­tá­mie Gil­ga­meš a Eta­na ztros­ko­tá­va­jí a ži­vot ne­získa­jí. A egypt­ská pí­seň harfe­ní­ka z hro­bu XVIII. dy­nas­tie (1500 př. Kr.) do­po­ru­ču­je uží­vat ži­vo­ta, „do­kud ne­při­jde den od­cho­du do ze­mě mi­lu­jí­cí ml­če­ní“.[3] Tak ně­mý ves­mír ne­od­po­ví­dá na lid­ské vo­lá­ní po ži­vo­tě, do­kud člo­věk sám do ně­ho od­po­věď ne­vlo­ží.

Po­kus­me se ny­ní zjis­tit, v ja­kém vzta­hu k těm­to sys­té­mům sto­jí bib­lic­ká zvěst a bib­lic­ká ví­ra, a to jak vzhle­dem k cí­li, tak vzhle­dem k me­to­dě.

Sro­vná­me-li Sta­rý zá­kon co mož­no ne­za­uja­tě s li­te­rár­ní­mi pa­mátka­mi sta­ré­ho Orien­tu, uká­že se, že Sta­rý zá­kon je oje­di­ně­lý pře­de­vším svým po­zo­ru­hod­ným ne­záj­mem o zá­hro­bí. Sta­ro­zá­kon­ní po­sta­vy ne­jsou rozhlo­dá­ny úz­kos­tí o ži­vot a zřejmě se vů­bec ne­sna­ží – až na ma­lé vý­jim­ky těch, kdo by­li infi­ko­vá­ni po­han­stvím – opat­řit si jej ně­ja­kým ri­tem. Ži­jí si i umí­ra­jí v po­di­vu­hod­né svo­bo­dě od stra­chu před osu­dem i bo­hy a ta­ké je nedrtí po­cit, že je vše mar­né, když se jim ne­zda­ři­lo pro­mít­nout své by­tí přes lid­ské hra­ni­ce dál a výš, ať do plo­distvých sil pří­ro­dy, do kosmicko spo­le­čen­ské­ho řá­du, či pří­mo do bož­ské věč­nos­ti pro­lo­me­ním hra­nic smr­ti.

Bed­li­vý po­zo­ro­va­tel se ze­ptá, jak je to mož­né, od­kud ten­to po­stoj. Ces­ta za od­po­vě­dí je ne­snad­ná a slo­ži­tá, ale po­kus­me se ří­ci to nej­pod­stat­něj­ší co nej­jed­no­du­še­ji. Člo­věk hle­dá a vy­má­há na pří­ro­dě, osu­du či bo­zích to, co ne­má. Všechno hle­dá­ní ži­vo­ta v ná­bo­žen­ských sys­té­mech sta­ré­ho Orien­tu je ne­pří­mo do­kla­dem to­ho, že tam vlast­ně všich­ni strá­da­jí v ob­klí­če­ní smr­ti, ať smr­ti hla­dem, chao­sem, či smr­ti sa­mé vů­bec. Kdež­to bib­lič­tí svěd­ko­vé ne­po­tře­bu­jí ži­vot te­pr­ve hle­dat, vy­má­hat a ma­gic­ky za­jiš­ťo­vat, pro­to­že je se­tká­ní se svr­cho­va­ným Dár­cem ži­vo­ta zba­vi­lo stra­chu o ži­vot; přes­ně ře­če­no: zba­vi­lo je sou­stře­dě­nos­ti na se­be sa­ma a sou­stře­di­lo je na je­jich po­slá­ní zvěs­to­vat, do­svěd­čo­vat a zob­ra­zo­vat svým po­sto­jem, jed­ná­ním i slo­vy Dár­ce ži­vo­ta sa­mé­ho. To­to po­slá­ní shů­ry dá­vá je­jich ži­tí smy­sl na­vzdo­ry hra­ni­cím smr­ti, a tak je vy­svo­bo­zu­je z mar­nos­ti a ni­co­ty. Tak vlast­ně dar po­slá­ní či­ní z to­ho, co je v pod­sta­tě jen ži­vo­ře­ním, te­pr­ve to, co je vskut­ku hod­no jmé­na ži­vot.

Na roz­díl od sta­ré­ho Orien­tu Bib­le te­dy ří­ká: Ži­vot je zde, v Bo­hu, v Kris­tu, a pro­to ne­ní tře­ba jej te­pr­ve vy­rá­bět, ať ma­gií a ri­tem, či eti­kou a aske­zí. Ovšem ta­jem­st­ví ži­vo­ta i je­ho ra­dost se ote­ví­rá te­pr­ve to­mu, kdo je ho­tov při­ta­kat k je­ho hra­ni­cím, jak by­ly ur­če­ny vů­lí Stvo­ři­te­le, a vzdát se své­mocné­ho ná­ro­ku na to být ja­ko bo­ho­vé. To­to při­ta­ká­ní k hra­ni­ci ur­če­né Stvo­ři­te­lem je po­ká­ní. Ko­mu je vlast­ní ži­vot bo­hem, pro­pad­ne smr­ti. Ko­mu je Bůh ži­vo­tem, smrt pře­kro­čí. To je – struč­ně vy­jád­ře­no – ono „co“.

Vrať­me se však ješ­tě na oka­mžik k ono­mu „jak“. Zjis­ti­li jsme, že spo­leč­nou me­to­dou ná­bo­žen­ských sys­té­mů sta­ré­ho Orien­tu k zís­ká­ní ži­vo­ta je ma­gic­ky kon­ci­po­va­ný ri­tus. Mů­že mít po­do­bu jar­ní slav­nos­ti, no­vo­roční­ho lo­so­vá­ní ne­bo po­hřeb­ních obřa­dů. Vždy však jde o to do­stat se přes hra­ni­ce smr­ti a zmar­ně­ní. Na­pro­ti to­mu žád­ný bib­lic­ký bo­ho­slu­žeb­ný úkol tu ne­ní k to­mu, aby vá­zal Bo­ha či bož­ské sí­ly, a tak ma­gic­ky za­jiš­ťo­val ži­vot. To se dá do­lo­žit jak kri­tic­kým roz­bo­rem kul­tic­kých in­struk­cí tó­ry, tak tr­va­lým zá­pa­sem o čis­to­tu kul­tu, zne­čišťo­va­né­ho prá­vě ma­gií, ma­gic­kou kon­cep­cí, že Bůh mu­sí... Bib­le je pro­ti­ma­gická, a ne­mů­že ta­ko­vou ne­být, pro­to­že hlá­sá Bo­ha svr­cho­va­né­ho. Da­něk vi­děl kva­li­tu v ori­en­ta­ci na su­ve­re­ni­tu božna,[4] Barth zdů­raz­ňo­val „Göttlichkeit Gottes“ a Hro­mád­ka mlu­ví­val o Bo­ží svr­cho­va­nos­ti. To­ho, kte­rý ře­kl: „Smi­lu­ji se, nad kým se smi­lu­ji“, ne­lze spou­tat žád­ným úko­nem ani vý­ko­nem, za­ři­ká­vadlem ani ob­řa­dem. Bib­lic­ký Bůh je svrcho­vaný ji­nak než­li všich­ni bo­zi sta­ré­ho Orien­tu. Ne­ří­ká: „Zni­čím, ko­ho zni­čím“, nýbrž „Smi­lu­ji se, nad kým se smi­lu­ji“. Je svrcho­va­ná Lás­ka, kte­rá vy­prazd­ňu­je pý­chu beze zbytku a ote­ví­rá na­dě­ji bez pod­mí­nek. Pro­to se mu lze jen ode­vzdat, a to v hla­du i v sy­tos­ti, v řá­du i chao­su, v ži­vo­tě i smr­ti, a dou­fat na­vzdo­ry vše­mu v jeho lás­ku. A v je­jí sí­le vy­kro­čit k brat­ru do služ­by pl­nos­ti ži­vo­ta, jak si ji tu Bůh pře­je mít. To je bib­lická ví­ra a je­jí je­di­neč­nost upro­střed ná­bo­žen­ských sys­té­mů sta­ré­ho Orientu.

Poznámky:

1. Dnes přesněji a lépe: environmentalistika – nauka o životním prostředí, dosl. „o tom kolem nás“.
2. Dále viz: Jan Heller. Biblická víra uprostřed náboženských systémů starého Orientu. Křesťanská revue, roč. 42, 1975, str. 147–151.
3. Frant. Lexa. Výbor ze starší literatury egyptské. Praha 1947, str. 126.
4. Slavomil Daněk. Problém náboženského inferiorna. Revue Kalich 7, 1923, str. 230–239.

Autor: Karel Sýkora | pátek 22.2.2019 6:06 | karma článku: 5.73 | přečteno: 108x

Další články blogera

Karel Sýkora

Píše se rok 1923 — pracovní smlouva s učitelkou

V rámci této dohody mezi slečnou učitelkou a výchovnou radou školy, slečna učitelka... souhlasí s tím, že bude vyučovat ve škole... po dobu 8 měsíců od 1. září s platem... měsíčně. Slečna učitelka bude dodržovat následující podmínky.

26.1.2021 v 7:44 | Karma článku: 6.93 | Přečteno: 98 |

Karel Sýkora

Viva La Vida — cover od Aris Choir

„Viva la Vida“ je píseň anglické rockové skupiny Coldplay. Napsali ji všichni členové skupiny pro čtvrté studiové album Viva la Vida or Death and All His Friends (2008). Skladba byla vydána jako druhý singl z alba.

20.1.2021 v 10:19 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 32 |

Karel Sýkora

Kniha Jób

Kniha Jób je knihou Starého zákona a patří mezi knihy mudroslovné (křesťanství) nebo mezi Spisy (židovství). Je psána hebrejsky.

17.1.2021 v 18:51 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 64 |

Karel Sýkora

Armin van Buuren feat. Josh Cumbee — Sunny Days

Armin van Buuren je holandský producent a DJ tvořící a hrající trance. Armin van Buuren po mnoho let okupuje nejvyšší příčky světového DJ žebříčku.

15.1.2021 v 7:01 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 41 |

Další články z rubriky Kultura

Peter Krivda Soliwarski

Potulky LXXXI - Františkánsky kláštor sv. Ante na Poljudu, Split /HR/

Nie všetky poklady sú vystavené vo vitrínach zlatníctiev, alebo uzamknuté v trezoroch bánk. Sú poklady, ktoré vytvorili ľudia. Ľudia, ktorí vedia svojím umením otvárať ako kľúčom zámky nepoznania.

28.1.2021 v 9:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 17 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Nečekané, vzpomínkové, potěšující

Něco takového zažije člověk obvykle jen jednou za život, pokud vůbec. Objekt, kam jsem jako dítě, někdy i s mladším bratrem, jezdil na prázdniny, se stal kulturní památkou.

27.1.2021 v 19:08 | Karma článku: 8.53 | Přečteno: 157 | Diskuse

Eva Šamánková

Slepec

Svobodná žena čekávající každým dnem narození svého prvního dítěte. Nevidomý muž, jehož světem je třicet let tma. Jejich cesty svede dohromady náhoda. Jak se však záhy ukáže, je on její jedinou záchranou k přežití...

27.1.2021 v 15:37 | Karma článku: 5.95 | Přečteno: 221 | Diskuse

Ztlumeno

Otevřený dopis ministru kultury Lubomíru Zaorálkovi

Představitelé Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých zaslali otevřený dopis ministru kultury Lubomíru Zaorálkovi. Vyjadřují v něm zásadní nesouhlas s diskriminačním vládním návrhem novely zákona č. 231/2001 Sb.

27.1.2021 v 8:04 | Karma článku: 11.40 | Přečteno: 362 | Diskuse

Jarka Jendrisková

Yellowstone, trochu jiný western

Kevin Costner už netančí s vlky. Kevin Costner je sám vlkem. Starým, ale silným, vášnivým a přesvědčivým. Milujícím svou rodinu, farmu, způsob života a odhodlaným to vše zachovat a bránit všemi prostředky.

27.1.2021 v 2:47 | Karma článku: 8.22 | Přečteno: 474 | Diskuse
Počet článků 3973 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 437

Seul le silence est sur, tout le reste est courage. 
— Emmanuel Le Roy Ladurie

Jisté je jen mlčení, cokoli jiného je odvaha.

Najdete na iDNES.cz